Jdi na obsah Jdi na menu

Bez ,,holek to nejde,, - Jak pracují letušky.

 Ze života letušek v daleké cizině.                   18268081_1073428029426076_8380388348881742190_n.jpg

                Zdroj : Lucka Antalová                                 

Ahoj,poleďte s námi-Travel Service -jsme tu pro vás                                                                                                           

Ze života letušek .                                                                       

Úžasná práce letušek na palubě nejmodernějšího letounu světa  A-380  z Dubaje v podání  letušky Markéty Košťálové a dalších.

 

Letuškou v Dubaji:   / 90- tis. zaměstnanců /

o hodnotách a pocitu bezpečí : 

25. 10. 2017 15:02:45    

Zdroj. Markéta Koštálová -její velký konícek běh a turistika 

 22221798_10212236299597365_881490882559983295_n.jpg

 

Letuška   Markéta Košťálová
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Na ranvej na letišti v Aucklandu přistává dvoupatrový Airbus A380, krátce na to z něj vystupuje 24 členů posádky, mezi letuškami jsem i já. Jak asi vypadá život holky, cestující po celém světě. Měnili byste? Tak schválně.

Je noc, já před spaním otevírám okno a dívám se na úplněk, který osvětluje ostravské sídliště. Není účel znít romanticky, jen si zběžně uvědomuju, že je mi dobře, vedle spí má rodina, včera mě objímal Martin a celá noc má nádech domova. Mozek vyhodnotí, že se cítí v bezpečí, možná i proto paradoxně dostává v hlavě prostor ten hlodající červ Chci víc.

Srdce mi začne bít o to rychleji při představě, že jsem měla dobrý pocit z pohovoru na práci letušky pro Emirates a pokud mě vezmou, procestuju celý svět. To je přesně ono! Očekávám nové zážitky, zdokonalení jazyka, sebevědomí, poznávání nových kultur. O pár dní později se dozvídám, že jsem byla přijata a já si tak plním sen spousty mladých holek.

O dva roky později...

Na ranvej na letišti v Aucklandu přistává dvoupatrový Airbus A380, krátce na to z něj vystupuje 24 členů posádky, mezi letuškami jsem opravdu i já. Jestli jste nás už někdy zahlédli procházet letištěm, víte, že vypadáme všechny podobně. Béžový elegantní kostým doplňují červené boty,rtěnka, kabelka a taky známý červený klobouk. Většina z nás se před samotným letem neznala, pokaždé pracujete s novými kolegy, ale jeden ze základních předpokladů práce je, že musíme pracovat jako jeden tým a reprezentovat tak společnost. Letištěm procházíme společně, často se ale stává, že kvůli spoustě lidem a obrovskému prostoru se ztratíte navzájem z dohledu. A právě sytě červený klobouk několik desítek metrů přede vámi ukazuje správný směr cesty. Takové nepsané pravidlo, které všechny vyvede spolehlivě ven. Primárně tu nejde o klobouk:), ale o to, co má každá skupina, tým, společného a co ji definuje.


Noví jsou kolegové na každém letu, cestující i destinace, přespáváme v hotelových pokojích, které jsou sice luxusní, ale jsme jen hosté. Hosté na dvacetčtyři hodin. A i přesto mívám pocity osamělosti ve světě jen občas. Jsem jako letuška součástí týmu, kde máme každý svou úlohu, což dává člověku uměle navozený pocit, že někam patří. Ale to jen do doby, než přiletí naše letadlo zpět do Dubaje, kde všichni žijeme, poděkujeme si za hezký let a ve stejném složení se už nikdy v životě nepotkáme.

Nový  Zéland

Na hotelu si dávám rychlou sprchu, nastává mentální boj mezi pohodlím postele a poznáním Nového Zélandu a i když je tělo díky časovému posunu a 16h letu doslova vyčerpané, vyhrává nakonec mé dobrodružné já.


Objednávám si v přístavu dvojité espresso a zároveň mě baví koukat se na obličeje lidí, které bych v Evropě nepotkala. Hlavní města mají po celém světě jeden stejný jmenovatel - všichni spěchají. Kam jdou? Jací asi jsou? Vše je najednou nové, skvělé a nepoznané. Vyhledávám pohledy ostatních, za chvíli kolem prochází krásný hnědooký kluk, podívá se, usměje, ale pokračuje bez zastavení dál. "Ne, vrať se!!" směju se v duchu.
Za pár hodin ale vystřídá pocit opojení známá každodennost, velká únava, mozek dává neúprosný signál Něco za něco. Endorfiny šly spát.

 

V podvečer si sedám do přístavu v Aucklandu, pozoruju západ slunce a nasávám exotický vzduch . Inhale, Exhale. Taky mi ale tělem za chvíli projede mix hořkosladkých emocí, který zná každý, kdo byl dlouho daleko od domova.

Proč lidé vlastně cestují?

Cestování má být o zbavování se předsudků a potkávání se. Zábavné a dobrodružné. Myslím si ale taky, že je cestování do jisté míry forma útěku. Ať už je to rodina s dětmi, která cestuje jednou za rok do Chorvatska a potřebuje změnit prostředí nebo 20letý člověk, kterému je tak trochu jedno, kam poletí, hlavně ať je pryč z domu.V druhém případě mě automaticky napadá slovo neukotvenost, která je tak typická pro naši generaci. Nevím, co se sebou, ale půjdu to hledat do světa. Měla jsem to stejně. A taky myslím, že tenhle typ útěku je ta nejlepší věc, kterou pro sebe může - cetiletý člověk udělat. Je totiž každý den konfrontovaný ve světě sám se sebou, nutí ho to být ve střehu a právě tyhle zkušenosti vedou k tomu,že má šanci si rychleji uvědomit, co vlastně chce.
Neukotvenost umí být nebezpečná tím, že může často postrádat hodnoty, řád. Pokud nevíš, proč a kam tím vším směřuješ a to, že je nutné se neustále programovat, je pak fuk, jestli se opaluješ na pláži na Seychellech. Postupem času hrozí, že to začně někde uvnitř sakra bolet.

"A od té chvíle už jsem stále jen utíkal. Já netušil, že je to k něčemu dobrý"
Forrest Gump

Každá letuška potvrdí, že je létání spíš životní styl. Máte neustále sbalený kufr s tím, že jeden den sedíte u oceánu v Austrálii a o 3 dny později ochutnáváte místní speciality v Alžírsku. Je to krásně navýkové, pořád se něco děje a to je přesně to, co intelekt baví.
Výzvou je pak všechny vjemy a tempo ukočírovat. Třeba samotný život v Dubaji dokáže být hektičtější než kdekoliv jinde. Narazíte tady denně na všechny rasy, národnosti a náboženství.

Nekonečné množství příběhů a lidských osudů, které mají ale jeden společný jmenovatel. Většina lidí žije ve své bublině - v negativní verzi ve svém vnitřním světě plným předsudků a strachu, na druhé straně vyvažující potřeba snít, někam patřit a žít kvalitnější život.I já mám svou komfortní zónu, ze které je těžké vystoupit a je důležité si připomínat, že jsme dostali do vínku tu krásnou výhodu, že jsme Češi, Evropani, že žijeme stále v relativním bezpečí.Chci sdílet své dojmy a zážitky z cestování a vlastně to vše adresovat nejen vám, ale hlavně sama sobě. Pokud jste dočetli až sem, možná pochopíte ..

Autor: Markéta Koštálová                                                                                                                                             

 

Co vám letušky neřeknou, ale vždy jste se jich chtěli zeptat…

20.02.12 / Kobielska Andrea

Snem spousty holek je stát se letuškou. Pamatujete si ten film s Gwyneth Paltrow v hlavní roli? Ano, já ho taky viděla, taky jsem snila – Paris, first class, International…

Začne to asi takhle. Do životopisu si dáte vysokou školu plus pět cizích jazyků a v motivačním dopise podtrhnete, že máte ráda práci s lidmi, jste časově flexibilní a vaším koníčkem je cestování.

Po přijímacích testech, prohlídce u lékaře a pohovoru s psychologem máte pocit, že jdete dělat minimálně mechanika do NASA nebo řídit vesmírnou stanici Bajkonur. Později projdete školením, kde vám řeknou vše, co musíte bezpodmínečně znát, vše, co nesmíte v žádném případě zapomenout.


Naučíte se správně míchat nápoje, podávat pečivo elegantně za pomocí dvou lžic, decentně se líčit, otevírat dveře letadla, zavírat dveře do kokpitu, hledat bombu na WC i jinde, budete vědět, kolik je kde v letadle záchranných prostředků, a co víc, jak dlouho vám který z nich vydrží v hotovosti. Naučíte se i asistovat u porodu na palubě a budete vědět, který národ je háklivý na to, když uvidí vaši podrážku boty, a který vám bude přikyvovat, když s vámi nesouhlasí. Pak dostanete uniformu, obléknete se a cítíte, jak jste dosáhla svého snu. Všichni se k vám chovají hezky a vy máte pocit, že máte modrou krev… až pak vstoupíte do letadla a hned po vás cestující.

Na sto padesát vyřčených DOBRÝCH DNŮ slyšíte odpověď zhruba čtyřicetkrát…

„Kam si mám dát ten kufr, je to těžké, tam nahoru to nedám, můžete mi pomoct?“ (jasně, všechny jsme kulturistky… / samozřejmě, ukažte, žádný problém!) „Kam si mám sednout?“ (u odbavení KAŽDÝ agent znázorňuje na palubní vstupence, kde je číslo sedadla / 14C, to je levá strana ve směru letu, sedadlo do uličky) „Můžu na toaletu, když letadlo stojí?“ (ano, letadlo není vlak… / ano, samozřejmě) „Jak dlouho trvá let?“ (přesně tolik, kolik vám vyjde po odečtení času odletu od času příletu / přibližně dvě a půl hodiny)

38565_141790595841519_3997737_n.jpg
Pak uděláte demonstraci záchranných prostředků, kterou si půl ‚obecenstva‘ filmuje, takže se cítíte jako pavián v zoo, další část vás bedlivě pozoruje, ale zívá a zbytek ostentativně ‚spí‘, protože to prostě má v malíčku a případnou evakuaci zvládne levou zadní. Holt dneska když u této ‚rozcvičky‘ nezatančíte nebo nezarapujete, nikoho moc nezajímáte… Uf, vystartujete.
Ještě než začnete servis, rozezní se pár ‚zvonků štěstí‘ čili několik cestujících se snaží rozsvítit světlo v panelu nad hlavou, a omylem tak zavolá letušku, které hned bliká modrá dioda ve stropu kabiny, ale ve většině případů jde o hrající si všetečné děti. Pořád se usmíváte. Jste krásná, máte přece uniformu a umíte správně míchat nápoje. Kdyby něco, dáte i porod v zadním bufetu! Máte na to!

Je po servise, začíná čas toalety. „Jak se otevírají ty dveře? Zaseklo se to!“ (nijak, pokud je uvnitř jiný pasažér, který to stihl před váma… / prosím o chvilku strpení, je obsazeno)
Poté jdete kabinou a sbíráte odpadky. Rozdíl mezi letuškou a popelářem je ten, že popelář za smetí neděkuje…
Přistání, potlesk – je fakt, že kadeřníkovi taky netleskáte, když vás hezky ostříhá, ale to je přece jen jiná věc – lidé se v letadle bojí, stres je nutí chovat se trochu jinak a potlesk je zjevně známkou úlevy a vděčnosti. (Potlesk NIKDY neuslyšíte v destinacích, jako je Frankfurt nebo Paříž, byznysmeni přece neukazují emoce. Občas vám zatleskají ve Varšavě nebo v Kyjevě, ale VŽDYCKY v letadle směřujícím na prázdniny k moři.)


Přichází fáze sto padesáti NA SHLEDANOU (na cca čtyřicet odpovědí stejného znění, někteří vám místo pozdravu ještě vtisknou do dlaně zmačkaný použitý kelímek nebo ubrousek – pro případ, že by v hale letiště nebyly odpadkové koše…).
Přišel čas na vašeho koníčka z životopisu? Kdepak! Kabinou proletí pán s vysavačem a ještě vidíte jeho hadici v zadním bufetu, když už se do předních dveří hrnou cestující. „Máte dnešní noviny?“ (kde je mám v neděli vzít? / dobrý den, pane, omlouvám se, ale dnes bohužel ne) „Můžeme ve stanici na záchod?“ „Jak dlouho poletíme?“… Ze všeho máte ‚opáčko‘.

Po přistání jdete buď na další let, nebo domů. Po několika letech této práce pak v autobuse cestou domů hledáte instinktivně nouzové východy, na všechny CESTUJÍCÍ se dále usmíváte i poté v metru, doma hledáte u WC tlačítko pro splachování toalety, a když vám někdo zvoní u dveří, nejdřív zvednete hlavu ke stropu a hledáte modré svetýlko…


Toto povolání je opředeno mnoha mýty a stereotypy. A navzdory všemu neustále přitahuje pozornost, obdiv, ale někdy i pohrdání. Bývá otravné, ale i nesmírně příjemné. Jeden neukázněný pasažér vám může znepříjemnit celý let, ale jeden paprsek slunce po vystoupání nad hladinu mraků vás může posilnit na celý den. Máte chuť s tím praštit, ale už po přistání přemýšlíte, kam to bude příště. Tahle práce je všelijaká, ale NIKDY nebude NUDNÁ. Kde jinde máte co do činění s tolika různými lidmi? Kde jinde můžete říct, že pracujete pokaždé s jiným týmem lidí? A kde jinde si po šichtě všichni vzájemně poděkujete za dobře odvedenou práci?

Zdroj  Adéla Přibylová

  

            60996_10151378810703708_1927101700_n.jpg                                                                                                                                                                                                  

 

 

 

 

 

Ahoj a těšíme se na vás , naši cestující.   Až skončí Covy 19.                       

 

Díky za prohlídku .Jiří Kurz  Pokračujte dál dolů a šipkou nahoru na 3 vodorovné ččcárky,  kde je menu.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář